Dnes bych si chtěl zapomínat na Prahu , Plzeň a myslet si, že to nebylo až tak obráceně jak to ve skutečnosti bylo.
Musím uznat, že tam bylo velmi hezky, čtyři hodiny cesty ve Favoritu bez klímy, s nějakou stopařkou na zadním sedadle, která se silou-mocí chtěla dostat taky do Plzně a mému, nazývejme ho Řidičem, se hodně líbila, jak tam stála v těch kraťoučkých kraťáscích a držela před sebou tabuli na které bylo napsáno ozdobným písmem to inkriminované město.
Seděla, breptala o svých bývalých a o tom jak se dostala na cestu, co dělala včera a snad o všem co dělala celej svůj vyrdanej život, který evidentně nikoho nezajímal, když ji vysadili už tři „řidiči“ už po půl hodině cesty. Ne, že by nebyla hezká, byla. Kdyby ne, Řidič by se nedíval pořád do spětního zrcátka, neusmíval by se a všiml by si, že jede v prhu po kamiony, ne pro staré Favority, které by předjeli snad i ty dva kamiony co se předbíhali asi půl hodiny, než přišli na to, že se to nedá, když jeden jede 80 a druhej 82. Tak se kluci rozhodli, že se obadva bez obav zařadí do rychlého pruhu. Tím spasili nás, bohužel ne všechny co pak troubily na nás proč jedem tak pomalu. Ale vysvětluj jim to na dálnici a bez zastavení, žejo.
Abychom se vůbec dostali k tomu, co jsem chtěl říct. Ono se to možná nezdá, ale já mám tolik myšlenek, že nevím, kterou mám řeknout dřív a či bude vůbec správná. Ale já vám to tedy řeknu, co se budu vombmezovat.
Když jsme přijel do Plzně, vyhodili sme Stopařku, Řidič si od ní ptal i číslo ale prý ztratila mobil už někde kolem Žiliny a přiznala si tu skutečnost, že novej si kupovat nebude, protože ho stejně zase ztratí někde v stěně. Řidič vypadal jako malé zmoknuté štěně ale zmrzlina od Alberta (kde nyní mimochodem pracuju, ta krásná shoda náhod.) mu udělala takou velkou radost, že jsme se nakonec dostali na místo určení.
Láďa mněl sice velkej obývák ale o zbytku bytu se to teda říct nedalo. Já a Řidič jsme se tlačili v „pokoji pro hosty“ mezi třemi stovkami knih o hudbě a horami hárků papíru popsaných notama. Ale musím ještě říct i to, že ten gauč byl to nejlepší, na čem jsem kdy spal, teda druhý. S holou zemí se to nedá měřit.
Mněl jsem sen o vlaštovce, malé „lastovičke“, která byla celkem hezká holčina, když si odmyslíme to peří, zobák a to, že nemá ruce.
Abych byl stručný, když jsem se tak rozepsal. Šli jsme si na jednu Plzeň, ale bylo samozřejmí, že Láďa prostě nemohl vybrat podnik, kde by měli prvý nefalšovaný plzeňský pivo. Tak jsme si dali zase Kozla (nedělám reklamu, je vážně hnusný. Ale nealkoholický pivo podle mě už není pivem a já nepivo pít nebudu.) Zapíjeli jsme to borovičkou od Stopařky (jo mněla i dobrou vlastnost, musím uznat) a nakonec jsme se vyspali před bytovkou na mokré trávě a já se vzbudil na pocit, že na mně někdo silně zírá a Láďa ani Řidič to nebyli.
A jo. Přidávám fotku Pražkého trávníku. Byl hezčí, bohužel já si musím vždycky vybrat to nejspálenější místo ze všech. Pozdravuju všech a přeju hezké bytí.
